Mezinárodní soutěž nejlepších novinářských fotografií, kterou každoročně od roku 1955 vyhlašuje stejnojmenná nadace sídlící v holandském Amsterodamu. Po vyhlášení výsledků se z vítězných fotografií sestavuje putovní výstava, kterou navštěvují lidé ve 40 zemích. Od roku 1990 mezi ně patří i Česká republika. Prvním českým fotoreportérem, který získal Hlavní cenu v této světové soutěži, byl v roce 1958 Stanislav Tereba z tehdejší Večerní Prahy.
Do češtiny se tento pojem nepřekládá, v širším smyslu slova se chápe jako prostředek venkovní reklamy. V užším slova smyslu jde o reklamní plochu upevněnou na konstrukci v blízkosti pozemních komunikací, na zdech domů apod., na kterou je vylepován plakát identických rozměrů. Využívá se pro všechny druhy marketingové komunikace, komerční, nekomerční i politickou. V České republice je jich v současnosti několik desítek tisíc.
Společnost, která pro své klienty vymýšlí, navrhuje a realizuje aktivity (kampaně) v rámci komunikace s veřejností, resp. cílovou skupinou.
Společnost, která na základě zadání klienta vymýšlí a následně uskutečňuje reklamní kampaně. Zatímco velké agentury obvykle poskytují tzv. full-service, menší se specializují jen na určitý dílčí segment reklamního trhu. Reklamní agentury se samy často označují za „komunikační agentury“.
Způsob institucionalizovaného potlačování svobody žurnalistického projevu. Českou žurnalistiku svazovala cenzura od jejích počátků v dobách Rakousko-uherské monarchie až do konce socialistické éry v roce 1989. Cenzuru vykonával pověřený úředník, cenzor, kterému jednotlivé redakce povinně předkládaly k posouzení texty i audiovizuální materiál před jejich publikací. Cenzor hodnotil jejich nezávadnost z pohledu režimu a materiály, které shledal ideologicky nebezpečnými, zakázal. V minulosti to nezřídka vedlo k situaci, kdy noviny vyšly s bílými místy na některých stránkách-ať už proto, že redakce nedokázala na poslední chvíli zapovězený článek nahradit jiným, nebo na protest proti tomuto postupu. V časech diktatury obvykle nahrazuje cenzuru autocenzura, kdy sami autoři korigují svou tvorbu v obavách před represí.
Fenomén posledního desetiletí, periodikum, které vlastně periodikem přestává být: nevychází totiž pravidelně vždy následující den po večerní uzávěrce, ale průběžně se aktualizuje o stále nové zprávy. Většina českých internetových deníků, mezi nimiž jsou nejnavštěvovanější Novinky.cz s milionem přístupů denně, je ale zatím spíš odnoží tištěných titulů (v případě Novinek deník Právo, u iDnes MfD). Stěžejní texty připravují redaktoři tištěných novin, pokud jde o skutečnou aktualitu, na internetu se ale jejich materiály často objevují dříve. Patrně jediným skutečným internetovým deníkem, který se o takové zázemí neopírá a má vybudovaný vlastní plnohodnotný redakční tým, je projekt Aktuálně.cz společnosti Centrum holdings.
Původní anglický název se používá přibližně stejně často jako české označení rozhovor. Rozhovor patří ke královským novinářským disciplínám. Autor by měl být vybaven hlubokými profesními i životními zkušenostmi, navíc musí předem nastudovat množství podrobností o svém protějšku a oboru, v němž působí. Usnadnit mu to může užší specializace - někdejší redaktor deníku Právo Alexandr Kramer například pro každé sobotní vydání listu připravoval obsáhlé rozhovory s politiky. Redaktorka Pátku Lidový novin Alena Plavcová se naopak dokáže bavit stejně zajímavě s arcibiskupem i fotbalistou.
Investigace znamená vyšetřování a proto ji má v názvu i americká FBI (Federal Bureau of Investigation). Investigativní novinář by tedy měl být schopen najít informace i tam, kde zdánlivě žádné k dispozici nejsou. Zároveň ale není nijak zbaven základní povinnosti ověřovat je ze dvou na sobě nezávislých zdrojů, což může být obtížné, rozhodne-li se například o politické korupci promluvit právě jen jeden konkrétní člověk.
© Spindoctors. Všechna práva vyhrazena