Termín, který prakticky vymizel se změnami technologie výroby tištěných médií. Původně označoval způsob vytváření tiskové předlohy, kdy se jednotlivá písmena (litery - nejprve dřevěné, později kovové) musela ručně zasadit do řádku. Tento způsob byl mnohem později nahrazen použitím sázecích strojů, kde sazeč seděl u klávesnice a po stisku příslušné klávesy se písmeno odlilo přímo ve stroji z roztaveného kovu. V 80. a počátkem 90. let 20. století, před masovým rozšířením osobních počítačů, se krátce hovořilo o takzvané fotosazbě, kdy sazeč převáděl do elektronické podoby text dodaný redaktorem a napsaný na psacím stroji.
Oborové sdružení vydavatelů českých médií. Založili je v roce 1990 vydavatelé pěti deníků, v roce 1992 přistoupili i vydavatelé časopisů. V roce 1995 se název zkrátil na Unii vydavatelů. V současnosti má Unie 46 členů (včetně sekce vydavatelů internetových titulů.) Společně vydávají na 200 titulů tištěných periodik a zhruba 110 samostatných internetových produktů. Prostřednictvím sdružení právnických osob ABC ČR se Unie podílí na ověřování nákladů tisku, jehož výstupy slouží jako relevantní podklad pro plánování reklamních kampaní. Sdružení ABC ČR funguje na tripartitním principu, jeho zbývajícími členy jsou Asociace komunikačních agentur (AKA) a České sdružení pro značkové výrobky (ČSZV).
Právní předpisy a normy, které upravují vztahy mezi autory a uživateli jejich děl. Vždy jsou upravovány v přesně vypracovaných smlouvách, které podléhají platnému autorskému zákonu a musejí být v souladu s občanským zákoníkem i dalšími právními předpisy. U nás je od roku 2000 v platnosti Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů č. 121/2000 Sb. V mezinárodním měřítku platí tzv. copyrightová doložka, která byla uzavřena v Bernu v roce 1886. USA a další mimoevropské státy jsou zase členy Ženevské všeobecné úmluvy o autorském právu z roku 1952.
Zprostředkovává nabídky, výměny a prodej autorských práv literárních děl. Také zastupuje autory nebo majitele autorských práv při jednání s partnery, vyjednává výši honoráře nebo počet vydání publikace v nakladatelství. V Česku působí kolem desítky literárních agentur.
Široké zpřístupnění údajů, s nimiž měl být původně seznámen jen úzký a přesně specifikovaný okruh osob – například držitelé určitého stupně bezpečnostní prověrky. V českých médiích se veřejnost opakovaně setkává s výsledky řízených úniků, kabinetní ukázkou je osud takzvané Kubiceho zprávy. Tehdejší šéf policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu plukovník Jan Kubice v květnu 2006, čtyři dny před volbami Sněmovny, dokument předložil poslancům na uzavřeném zasedání sněmovního branného výboru. Během přestávky nejmenovaný poslanec „zapomněl“ svůj výtisk na stole a nejmenovaný novinář jej „našel“. Vzápětí se ze zprávy začaly v médiích objevovat obsáhlé citace naznačující spojení levicových politiků s organizovaným zločinem. V následujících volbách zvítězila pravice.
Výraz se obvykle používá ve smyslu novinového titulku nebo krátkého shrnutí obsahu zprávy (headline servis ČTK šířený prostřednictvím SMS). Často se mezi laiky v souvislosti s obsahem médií vyskytuje i výraz nadpis, při jehož zaslechnutí ovšem novináři skřípou zuby. Titulek může být doplněn o nadtitulek či podtitulek, delší texty bývají dále rozčleněny mezititulky. Vždy je účelem usnadnit čtenáři orientaci v textu, případně mu umožnit vstřebat jeho základní body, aniž jej celý pročte.
Skupina novinářů – seniorů, která se v 90. letech 20. století stala postrachem tiskových konferencí. Aniž pracovali – byť externě – pro některou redakci, pronikali na akce vyzbrojeni průkazem některé z žurnalistických profesních organizací s jediným cílem: sníst a vypít co nejrychleji veškeré občerstvení, zatímco jejich mladší kolegové plní své zpravodajské povinnosti, a ještě odnést něco svým blízkým domů v objemných igelitových taškách. Zakladatelem tradice a duchovním otcem skupiny byl Miroslav Holub, bývalý redaktor časopisu Zemědělec.
Peněžní odměna pro tvůrce některé z částí mediálního obsahu. V českých médiích se obvykle vyplácí externím autorům, zatímco ti kmenoví jsou odměňováni standardním způsobem formou fixních a pohyblivých složek mzdy. Dalším specifikem českého prostředí je, že výše honorářů zpravidla naprosto nekoresponduje s výší novinářských platů. Zatímco například kmenovému redaktoru týdeníku stačí ke splnění povinností odevzdat do každého čísla jeden obsáhlejší rozhovor, externista pracující za honorář by musel časopis vytvořit celý včetně šéfredaktorova úvodního sloupku.
© Spindoctors. Všechna práva vyhrazena