Způsob institucionalizovaného potlačování svobody žurnalistického projevu. Českou žurnalistiku svazovala cenzura od jejích počátků v dobách Rakousko-uherské monarchie až do konce socialistické éry v roce 1989. Cenzuru vykonával pověřený úředník, cenzor, kterému jednotlivé redakce povinně předkládaly k posouzení texty i audiovizuální materiál před jejich publikací. Cenzor hodnotil jejich nezávadnost z pohledu režimu a materiály, které shledal ideologicky nebezpečnými, zakázal. V minulosti to nezřídka vedlo k situaci, kdy noviny vyšly s bílými místy na některých stránkách-ať už proto, že redakce nedokázala na poslední chvíli zapovězený článek nahradit jiným, nebo na protest proti tomuto postupu. V časech diktatury obvykle nahrazuje cenzuru autocenzura, kdy sami autoři korigují svou tvorbu v obavách před represí.
Často se jedná o název periodických tiskovin, které zprostředkovávají inzertní služby, může se ale jednat i jen o rubriku v periodickém tisku. V původním významu jde o veřejné oznámení v tisku.
Součást takzvaného titulkového aparátu zejména v tištěných médiích. Text umístěný nad titulkem článku se využívá například u rozhovorů, kdy titulkem je citát zpovídané osoby, nejprve je však třeba čtenáři ozřejmit, kdo touto osobou je, případně zdůraznit, že redakce pořízením tohoto interview zaznamenala mimořádný úspěch, neboť dotyčný se pro ni vyjádřil zcela exkluzivně.
Metoda volné spontánní diskuse na dané téma, založená na hledání nových nápadů a návrhů a na jejich dalším tvořivém kombinování a zlepšování. Kdokoli z účastníků může říci jakýkoli nápad bez ohledu na možnost jeho realizace. Návrhy zpravidla moderátor zapisuje na tabuli. Princip metody spočívá v tom, že během diskuze se uvedené nápady zásadně nehodnotí. K tomu dochází až po brainstormingu, kdy se náměty dopracovávají do použitelné podoby.
Ten, kdo vytvoří dílo, a to nejen rozhlasové, televizní nebo filmové, ale třeba i dílo výtvarné, hudební, literární nebo architektonické. Díla jsou chráněna autorskými právy. Autorem může být jednotlivec, skupina jednotlivců, anonym, člověk používající pseudonym, autorskou značku nebo šifru, ale i editor nebo překladatel. Autor i jeho dílo bývají předmětem kritiky.
Druh pohádkové bytosti, zlomyslný skřítek, na kterého si novináři, sazeči a tiskaři zvykli s pokrčením ramen svádět nevysvětlitelné chyby v textu. Zvlášť patrné bývá jeho řádění po bujarých oslavách na pracovištích.
1. Méně často se v novinářské hantýrce užívá český ekvivalent zrcadlo. Jde o návrh grafické podoby stránky. I v době počítačového zlomu si v některých redakcích editoři ze staré školy před cestou na zlomové pracoviště raději nakreslí na papír svou představu o rozvržení textů a obrazových prvků na stránce, kterou se chystají vytvořit. 2. Pod názvem Špígl vycházel také po celá 90. léta zpočátku velmi úspěšný deník. Jeho vydavatelem, šéfredaktorem a později prakticky jediným píšícím autorem byl Ladislav Froněk. Deník proslul mimo jiné tím, že proti bylo vedeno nejvíc žalob ze všech českých médií.
© Spindoctors. Všechna práva vyhrazena