Způsob institucionalizovaného potlačování svobody žurnalistického projevu. Českou žurnalistiku svazovala cenzura od jejích počátků v dobách Rakousko-uherské monarchie až do konce socialistické éry v roce 1989. Cenzuru vykonával pověřený úředník, cenzor, kterému jednotlivé redakce povinně předkládaly k posouzení texty i audiovizuální materiál před jejich publikací. Cenzor hodnotil jejich nezávadnost z pohledu režimu a materiály, které shledal ideologicky nebezpečnými, zakázal. V minulosti to nezřídka vedlo k situaci, kdy noviny vyšly s bílými místy na některých stránkách-ať už proto, že redakce nedokázala na poslední chvíli zapovězený článek nahradit jiným, nebo na protest proti tomuto postupu. V časech diktatury obvykle nahrazuje cenzuru autocenzura, kdy sami autoři korigují svou tvorbu v obavách před represí.
První vytištěný exemplář novin, časopisu, případně jiné publikace. Slouží k poslední kontrole předtím, než tiskárna vyexpeduje celý náklad. Oproti všem náhledům vytvořeným do té doby se na signálním výtisku může objevit například nežádoucí barevný posun nebo nepřesný soutisk. Pokud se signálu nevěnuje dostatečná pozornost, může docházet k velmi nepříjemným situacím. Traduje se například zkušenost nejmenované PR agentury zajišťující pro svého klienta – německou společnost provozující v minulosti po Česku síť čerpacích stanic pohonných hmot – tisk propagačních letáků. Dominovat jim měl specifický firemní odstín modré. „Mein Gott, das ist Aral blau!“ zvolal zoufale ředitel pro Česko, když mu agentura zakázku slavnostně předala. Celý náklad šel samozřejmě do stoupy a náklady k tíži agentury.
Doslova jde o výměnný obchod, kdy zadavatel reklamy poskytuje za mediální prostor jako protihodnotu své zboží nebo služby. Mediální prostor si ale mezi sebou běžně poskytují také různá média, nejedná se ovšem o tzv. autoinzerci.
Slangově řečeno připustit nežádoucí umístění objektu (např. hlavy) na okraji snímku. Vypadnout z kantny pak značí připustit nežádoucí vychýlení snímaného objektu z obrazu.
V přeneseném slova smyslu „rodiště“ zprávy, tedy místo, kde se událost stala. Domicilem bývají označeny jak agenturní zprávy, tak články v médiích.
Používá se jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace (whistleblower, tedy ten, kdo „hvízdá na píšťalku“ – z angl. whistle = hvízdat) upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu nebo ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy.
Termín whistleblower není v češtině překládán jednotně. Některé české dokumenty hovoří o oznamovatelích, informátorech nebo stěžovatelích, což jsou však termíny obecnějšího významu.
Nezisková mediální společnost, která zveřejňuje významné utajované vládní a korporátní dokumenty, přičemž využívá internet k zachování anonymity a nevystopovatelnosti svých zdrojů. Wikileaks založil v roce 2006 rodilý Australan Julian Assange. Mezi dokumenty, které byly v minulosti na Wikileaks zveřejněny, jsou například tajné materiály z americké věznice Guantánamo, obsah mailové schránky americké političky Sarah Palinové nebo tajné záznamy z válečných konfliktů v Afghánistánu a Iráku. Zatím největší rozruch vyvolalo koncem roku 2010 zpřístupnění tajné korespondence amerických diplomatů, jejíž obsah byl urážlivý a kompromitující.
Mezinárodní soutěž nejlepších novinářských fotografií, kterou každoročně od roku 1955 vyhlašuje stejnojmenná nadace sídlící v holandském Amsterodamu. Po vyhlášení výsledků se z vítězných fotografií sestavuje putovní výstava, kterou navštěvují lidé ve 40 zemích. Od roku 1990 mezi ně patří i Česká republika. Prvním českým fotoreportérem, který získal Hlavní cenu v této světové soutěži, byl v roce 1958 Stanislav Tereba z tehdejší Večerní Prahy.
© Spindoctors. Všechna práva vyhrazena