To, co odlišuje bulvární média od těch ostatních, je, že namísto informací pracují s pudovými emocemi. Používají velké titulky a fotografie, krátké a jednoduché věty a každému srozumitelný slovník. Bulvární tisk ke své existenci potřebuje celebrity, a proto je též sám vytváří a domlouvá s nimi nejrůznější „senzační odhalení“. Časté je křížové propojení „informací“ mezi bulvární televizí (TV Nova) a jinými bulvárními tituly (Blesk, Aha!, Šíp, Spy, Rytmus života, Pestrý svět). Bulvární média pracují na anebo za hranicí etiky, často na ně jsou poškozenými osobnostmi podávány žaloby na ochranu osobnosti. Náklad tištěných bulvárních médií je ve srovnání s ostatními až desetinásobně vyšší.
Média do svých archivů ukládají informace o redakci, vyšlé výtisky nebo odvysílané příspěvky. Dokumentační oddělení vedou archivy článků k vybraným tématům, které jsou pak velmi užitečné při řešeršní činnosti. Archiv vlastních publikovaných i jiných materiálů mají i jednotliví novináři. Neznámějším českým digitálním archivem článků z periodik je NEWTON.
Společnost, která pro své klienty zajišťuje nákup inzertního prostoru v masmédiích.
Fenomén posledního desetiletí, periodikum, které vlastně periodikem přestává být: nevychází totiž pravidelně vždy následující den po večerní uzávěrce, ale průběžně se aktualizuje o stále nové zprávy. Většina českých internetových deníků, mezi nimiž jsou nejnavštěvovanější Novinky.cz s milionem přístupů denně, je ale zatím spíš odnoží tištěných titulů (v případě Novinek deník Právo, u iDnes MfD). Stěžejní texty připravují redaktoři tištěných novin, pokud jde o skutečnou aktualitu, na internetu se ale jejich materiály často objevují dříve. Patrně jediným skutečným internetovým deníkem, který se o takové zázemí neopírá a má vybudovaný vlastní plnohodnotný redakční tým, je projekt Aktuálně.cz společnosti Centrum holdings.
V nejběžnějším smyslu slova jde o formát internetové reklamy. Je to první forma reklamy na internetu a stále jedna z nejčastějších. Též bývá nazýván reklamní proužek. Zobrazuje se v různých formátech na www-stránkách.
Používá se jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace (whistleblower, tedy ten, kdo „hvízdá na píšťalku“ – z angl. whistle = hvízdat) upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu nebo ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy.
Termín whistleblower není v češtině překládán jednotně. Některé české dokumenty hovoří o oznamovatelích, informátorech nebo stěžovatelích, což jsou však termíny obecnějšího významu.
Nezisková mediální společnost, která zveřejňuje významné utajované vládní a korporátní dokumenty, přičemž využívá internet k zachování anonymity a nevystopovatelnosti svých zdrojů. Wikileaks založil v roce 2006 rodilý Australan Julian Assange. Mezi dokumenty, které byly v minulosti na Wikileaks zveřejněny, jsou například tajné materiály z americké věznice Guantánamo, obsah mailové schránky americké političky Sarah Palinové nebo tajné záznamy z válečných konfliktů v Afghánistánu a Iráku. Zatím největší rozruch vyvolalo koncem roku 2010 zpřístupnění tajné korespondence amerických diplomatů, jejíž obsah byl urážlivý a kompromitující.
Mezinárodní soutěž nejlepších novinářských fotografií, kterou každoročně od roku 1955 vyhlašuje stejnojmenná nadace sídlící v holandském Amsterodamu. Po vyhlášení výsledků se z vítězných fotografií sestavuje putovní výstava, kterou navštěvují lidé ve 40 zemích. Od roku 1990 mezi ně patří i Česká republika. Prvním českým fotoreportérem, který získal Hlavní cenu v této světové soutěži, byl v roce 1958 Stanislav Tereba z tehdejší Večerní Prahy.
© Spindoctors. Všechna práva vyhrazena