1. Méně často se v novinářské hantýrce užívá český ekvivalent zrcadlo. Jde o návrh grafické podoby stránky. I v době počítačového zlomu si v některých redakcích editoři ze staré školy před cestou na zlomové pracoviště raději nakreslí na papír svou představu o rozvržení textů a obrazových prvků na stránce, kterou se chystají vytvořit. 2. Pod názvem Špígl vycházel také po celá 90. léta zpočátku velmi úspěšný deník. Jeho vydavatelem, šéfredaktorem a později prakticky jediným píšícím autorem byl Ladislav Froněk. Deník proslul mimo jiné tím, že proti bylo vedeno nejvíc žalob ze všech českých médií.
Obvyklou praxí seriózních tištěných médií by měla být autorizace rozhovoru nebo výroku, který byl novináři poskytnut. Mívá písemnou formu, kdy redaktor zašle text ještě před jeho zveřejněním, ale může se – z důvodů časové naléhavosti – uskutečnit i po telefonu. Novináři autorizaci nemají rádi - kvůli autenticitě i kvůli tomu, že jim přidělává práci, když jim někdo během autorizace vnáší do jejich materiálu změny, které se z jejich pohledu jeví jako nepodstatné.
Podstatné jméno dementi (z francouzského démentir) začalo do obecné češtiny pronikat cca před 20 lety s rozvojem svobodných médií. Znamená popření (zpravidla oficiální, úřední) nebo vyvrácení nějaké informace, zprávy. Dementi se obvykle používá jako kategorické ohrazení se proti určitému tvrzení, třeba i fámě, pokud se obsah tohoto tvrzení vůbec nezakládá na pravdě. Pokud je ono tvrzení pravdivé jen částečně, používá se pro zpřesnění informace termín „corrigenda“, v češtině pak ustálené slovní spojení „uvést na pravou míru“. Legendárním se stal výrok amerického exprezidenta Billa Clintona k jeho aférce se stážistkou v Bílém domě, Monikou Lewinskou: „S touto ženou, slečnou Lewinskou, jsem neměl žádný sexuální styk.“
Odhalování nepravostí, nepřístojností a vůbec všeho toho, co by mělo být před zraky veřejnosti skryto, je alfou a omegou existence médií. Masmédia disponují komplexním souhrnem předpokladů, možností a prostředků tyto aféry vyvolávat a ovlivňovat tak veřejné mínění a nálady ve společnosti a nezřídka i měnit další životní osudy účastníků afér.
Bulvární fotografové (jednotné číslo zní v italštině paparazzo), kteří pronásledují známé osobnosti a číhají na okamžik, kdy je budou moci zvěčnit v choulostivé situaci. Výraz uvedl do života režisér Federico Fellini, v jehož filmu z roku 1960 La dolce vita (Sladký život) vystupuje bulvární novinář tohoto příjmení.
Široké zpřístupnění údajů, s nimiž měl být původně seznámen jen úzký a přesně specifikovaný okruh osob – například držitelé určitého stupně bezpečnostní prověrky. V českých médiích se veřejnost opakovaně setkává s výsledky řízených úniků, kabinetní ukázkou je osud takzvané Kubiceho zprávy. Tehdejší šéf policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu plukovník Jan Kubice v květnu 2006, čtyři dny před volbami Sněmovny, dokument předložil poslancům na uzavřeném zasedání sněmovního branného výboru. Během přestávky nejmenovaný poslanec „zapomněl“ svůj výtisk na stole a nejmenovaný novinář jej „našel“. Vzápětí se ze zprávy začaly v médiích objevovat obsáhlé citace naznačující spojení levicových politiků s organizovaným zločinem. V následujících volbách zvítězila pravice.
Jinak také editorial – názorový text vyjadřující stanovisko redakce k zásadním událostem. Své pravidelné místo míval úvodník na titulních stránkách předlistopadových periodik, dnes se s ním v této historické podobě setkáváme ojediněle. Ve vyhrocených chvílích píší úvodníky šéfredaktoři celostátních deníků, kteří jinak vlastní texty nepublikují, a deklarují tak mimořádnost určité situace. Takovým podnětem bývá například skutečně nebo domněle hrozící zásah do svobody slova ze strany státní moci (náhubkový zákon). Do jisté míry devalvující vliv na obsah tohoto pojmu mají časopisecké editorialy, v nichž vedoucí pracovníci redakcí shrnují obsah vydání (typicky suplementy deníků) s cílem motivovat čtenáře a upozornit je na nejzajímavější materiály.
© Spindoctors. Všechna práva vyhrazena