Cenzura

Způsob institucionalizovaného potlačování svobody žurnalistického projevu. Českou žurnalistiku svazovala cenzura od jejích počátků v dobách Rakousko-uherské monarchie až do konce socialistické éry v roce 1989. Cenzuru vykonával pověřený úředník, cenzor, kterému jednotlivé redakce povinně předkládaly k posouzení texty i audiovizuální materiál před jejich publikací. Cenzor hodnotil jejich nezávadnost z pohledu režimu a materiály, které shledal ideologicky nebezpečnými, zakázal. V minulosti to nezřídka vedlo k situaci, kdy noviny vyšly s bílými místy na některých stránkách-ať už proto, že redakce nedokázala na poslední chvíli zapovězený článek nahradit jiným, nebo na protest proti tomuto postupu. V časech diktatury obvykle nahrazuje cenzuru autocenzura, kdy sami autoři korigují svou tvorbu v obavách před represí.

Fejeton

Novinářský žánr, který v české žurnalistice zakotvil Jan Neruda, dále jej rozvíjeli autoři jako Karel Čapek, jeho novodobou podobu pak utvářel především Rudolf Křesťan. Ze současných periodik prakticky vymizel. Teorie žánrů jej definuje jako „dopis čtenáři“. Je to v podstatě volná úvaha na dané téma, která by měla obsahovat neotřelé, vtipné pohledy, a vyvrcholit pokud možno vtipnou pointou.

Aféra Watergate

Zřejmě nejznámější a největší mediální kauza, která se stala v roce 1972 v USA a vedla až k rezignaci amerického prezidenta Richarda Nixona. Dva reportéři deníku The Washington Post, Carl Bernstein a Bob Woodward, o čtyři roky později sepsali o průběhu aféry scénář k filmu Všichni prezidentovi muži. Avšak až v roce 2005 bylo oficiálně potvrzeno, že anonymním informačním zdrojem, který oběma novinářům pomáhal, byl někdejší zástupce ředitele FBI William Mark Felt.

Dementi

Podstatné jméno dementi (z francouzského démentir) začalo do obecné češtiny pronikat cca před 20 lety s rozvojem svobodných médií. Znamená popření (zpravidla oficiální, úřední) nebo vyvrácení nějaké informace, zprávy. Dementi se obvykle používá jako kategorické ohrazení se proti určitému tvrzení, třeba i fámě, pokud se obsah tohoto tvrzení vůbec nezakládá na pravdě. Pokud je ono tvrzení pravdivé jen částečně, používá se pro zpřesnění informace termín „corrigenda“, v češtině pak ustálené slovní spojení „uvést na pravou míru“. Legendárním se stal výrok amerického exprezidenta Billa Clintona k jeho aférce se stážistkou v Bílém domě, Monikou Lewinskou: „S touto ženou, slečnou Lewinskou, jsem neměl žádný sexuální styk.“

Únik informací

Široké zpřístupnění údajů, s nimiž měl být původně seznámen jen úzký a přesně specifikovaný okruh osob – například držitelé určitého stupně bezpečnostní prověrky. V českých médiích se veřejnost opakovaně setkává s výsledky řízených úniků, kabinetní ukázkou je osud takzvané Kubiceho zprávy. Tehdejší šéf policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu plukovník Jan Kubice v květnu 2006, čtyři dny před volbami Sněmovny, dokument předložil poslancům na uzavřeném zasedání sněmovního branného výboru. Během přestávky nejmenovaný poslanec „zapomněl“ svůj výtisk na stole a nejmenovaný novinář jej „našel“. Vzápětí se ze zprávy začaly v médiích objevovat obsáhlé citace naznačující spojení levicových politiků s organizovaným zločinem. V následujících volbách zvítězila pravice.

Mediální slovník

E
  • Editor

    V původním smyslu pracovník v médiích, který odpovídá za obsah, formu a celkovou podobu svěřené části listu, internetového portálu, TV nebo rozhlasového vysílání. Náplní jeho práce obvykle není tvorba vlastních textů či audiovizuálních sdělení, výjimečně se vyjadřuje v komentujících sděleních.

  • Elektronická média

    K tištěným novinám a časopisům se během 20. století přiřadily postupně rozhlas, televize a nakonec internet. Sdělení se tak začala šířit mnohem efektivněji: jednak mohla být vnímána více smysly, jednak začaly postupně padat bariéry tvořené možnostmi distribuce. Za přelom v amerických prezidentských kampaních je například považována televizní debata z 26. září roku 1960 mezi Richardem Nixonem a Johnem Fidgeraldem Kennedym. Bylo to vůbec první předvolební klání přenášené jak rozhlasovými stanicemi, tak televizí. Nixon byl nemocný a necítil se ve své kůži, potil se a make up se mu doslova roztékal po tváři. Kennedy naopak působil svěžím a uvolněným dojmem. Výsledek klání byl překvapivý - zatímco rozhlasoví posluchači měli za to, že v debatě má navrch Nixon, u televizních diváků zvítězil na celé čáře Kennedy.