Jinak také editorial – názorový text vyjadřující stanovisko redakce k zásadním událostem. Své pravidelné místo míval úvodník na titulních stránkách předlistopadových periodik, dnes se s ním v této historické podobě setkáváme ojediněle. Ve vyhrocených chvílích píší úvodníky šéfredaktoři celostátních deníků, kteří jinak vlastní texty nepublikují, a deklarují tak mimořádnost určité situace. Takovým podnětem bývá například skutečně nebo domněle hrozící zásah do svobody slova ze strany státní moci (náhubkový zákon). Do jisté míry devalvující vliv na obsah tohoto pojmu mají časopisecké editorialy, v nichž vedoucí pracovníci redakcí shrnují obsah vydání (typicky suplementy deníků) s cílem motivovat čtenáře a upozornit je na nejzajímavější materiály.
V původním smyslu pracovník v médiích, který odpovídá za obsah, formu a celkovou podobu svěřené části listu, internetového portálu, TV nebo rozhlasového vysílání. Náplní jeho práce obvykle není tvorba vlastních textů či audiovizuálních sdělení, výjimečně se vyjadřuje v komentujících sděleních.
Používá se jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace (whistleblower, tedy ten, kdo „hvízdá na píšťalku“ – z angl. whistle = hvízdat) upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu nebo ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy.
Termín whistleblower není v češtině překládán jednotně. Některé české dokumenty hovoří o oznamovatelích, informátorech nebo stěžovatelích, což jsou však termíny obecnějšího významu.
Webové stránky občanského sdružení Oživení, které monitorují kauzy související s neefektivním nakládáním s veřejným majetkem, zneužitím veřejné pravomoci apod. www.bezkorupce.cz
V předlistopadovém období se za takto označené články nebo příspěvky, které byly prorežimní, vyplácely zvláštní honoráře.
Výraz se obvykle používá ve smyslu novinového titulku nebo krátkého shrnutí obsahu zprávy (headline servis ČTK šířený prostřednictvím SMS). Často se mezi laiky v souvislosti s obsahem médií vyskytuje i výraz nadpis, při jehož zaslechnutí ovšem novináři skřípou zuby. Titulek může být doplněn o nadtitulek či podtitulek, delší texty bývají dále rozčleněny mezititulky. Vždy je účelem usnadnit čtenáři orientaci v textu, případně mu umožnit vstřebat jeho základní body, aniž jej celý pročte.
Skupina novinářů – seniorů, která se v 90. letech 20. století stala postrachem tiskových konferencí. Aniž pracovali – byť externě – pro některou redakci, pronikali na akce vyzbrojeni průkazem některé z žurnalistických profesních organizací s jediným cílem: sníst a vypít co nejrychleji veškeré občerstvení, zatímco jejich mladší kolegové plní své zpravodajské povinnosti, a ještě odnést něco svým blízkým domů v objemných igelitových taškách. Zakladatelem tradice a duchovním otcem skupiny byl Miroslav Holub, bývalý redaktor časopisu Zemědělec.
Peněžní odměna pro tvůrce některé z částí mediálního obsahu. V českých médiích se obvykle vyplácí externím autorům, zatímco ti kmenoví jsou odměňováni standardním způsobem formou fixních a pohyblivých složek mzdy. Dalším specifikem českého prostředí je, že výše honorářů zpravidla naprosto nekoresponduje s výší novinářských platů. Zatímco například kmenovému redaktoru týdeníku stačí ke splnění povinností odevzdat do každého čísla jeden obsáhlejší rozhovor, externista pracující za honorář by musel časopis vytvořit celý včetně šéfredaktorova úvodního sloupku.
© Spindoctors. Všechna práva vyhrazena