Kauza pokladník a dvouzdrojové náboženství v praxi

Pak se nestačí divit, že je stihne něco jako boží trest. Nemívá podobu zkázy Sodomy a Gomory, ale třeba následků bezelstné citace zprávy z Parlamentních listů.

Okolnosti vzniku, mechanismus šíření a důsledky publikování původní informace o zmařeném konání údajného ustavujícího sjezdu smyšlené nové romské strany, jejíž neexistující pokladník měl zpronevěřit virtuální příspěvky, popsal v uplynulých dnech každý ctidbalý mediální analytik.

Marek Švehla v Respektu z 27. 2. například nabízí pod titulkem „Nesnesitelná lehkost lhaní“ vysvětlení, za které jej určitě pochválí jiní – reálně existující romští aktivisté: zprávu prý převzaly ostatní tituly tak ochotně proto, že ve společnosti a tedy i mezi novináři sílí protiromské nálady.

Další komentátoři prostě konstatovali, že profesionální úroveň novinářů, kteří zprávu přebírali, je povážlivě nízká.  

Cennou tiskovou plochu obětovaly na zahlazení průšvihu s převzatým nesmyslem dokonce i redakce, které se svou zákonnou povinností uvádět prokázané nepravdy na pravou míru zacházejí jinak velmi volně. Mladá fronta Dnes oprášila dokonce starý dobrý institut omluvy, takže se její čtenáři 23. února dověděli: „MF DNES Severní Čechy ocitovala 11. února pod titulkem ‚Sotva Romové založili stranu, vzal pokladník kasu‘ zprávu z webu Parlamentní listy.cz. Ukázala se jako nepravdivá. Čtenářům se za omyl velice omlouváme.“

Pro všechny, kdo doufají, že tenhle exces bude dostatečně poučný a v tuzemských médiích se už nikdy neověřené informace neobjeví, mám ale špatnou zprávu: doufáte marně. To by se totiž všichni členové dvouzdrojové církve museli stát skutečně věřícími a zásadami své víry by se museli začít opravdu řídit. Což je pracné, nepohodlné a omezující.

Alespoň pokus dodržet poctivý postup naznačil v průběhu „kauzy pokladník“ třeba redaktor Práva Aleš Pelikán, když v rámci zpracování příspěvku citujícího Parlamentní listy oslovil aktivistu Miroslava Brože, „který se dlouhodobě věnuje lidem v sociálně vyloučených lokalitách“. Ten zprávu zpochybnil, na její publikování a pozdější zařazení deníku na seznam hříšníků to ale nemělo vliv.

Ostatní se drželi svérázného výkladu věrouky, který se na české mediální scéně v poslední době zabydlel. Mezi novináři totiž panuje pohodlné přesvědčení, že převzetím informace s uvedením zdroje se lze přihřát na výsluní čtenářské pozornosti a zároveň se zbavit odpovědnosti. Jak ukázala „kauza pokladník“, je to hodně děravé alibi.

Nepravdivé informace totiž nejsou v českých médiích ničím výjimečným. Stačí se podívat třeba na stránky www.napravoumiru.cz, které se domácím novinářským kachnám systematicky věnují. Najdete tam dostatek důkazů, že stoprocentně věřit se nedá ani takzvaně seriózním médiím. Jejich obsah totiž vytvářejí zase jen lidé, kteří si základní profesní přikázání rádi vykládají po svém.