„Já jejich požadavkům (Věcí veřejných – pozn. aut.) nerozumím, nevím co chtějí a je mi líto národa, který tomu dozajista nerozumí třikrát víc než já. Když běžný člověk, který má tisíce vlastních starostí, přijde večer z práce a pustí si televizi, a vidí tohle, musí mu z toho jít hlava kolem,“ uvedl Gazdík v rozhovoru. Pan Gazdík tím vlastně říká, že tomu, co je večer k vidění v televizních zprávách, rozumí jako politik, třikrát více, než běžný člověk. Je to málo nebo hodně na to, že jde o člověka, jenž jako poslanec a vládní politik svými názory a jednáním spolurozhoduje o současnosti a budoucnosti každého z nás a ne jen několika set obyvatel v konkrétní moravské obci?

Mluva politiků bývá protkána nejrůznějšími výrazy a obraty, někteří neváhají používat i vulgarismů (jak slovních, tak mimických a gestikulačních), přičemž to, že politik něčemu nerozumí, je již ustáleným druhem jistého eufemismu. V mluvě oněch „běžných lidí“ by v kontextu s požadavky koaličního partnera zaznělo spíše něco jako: „To se snad pos… (odpustím si vulgárnost), to jim ani náhodou nedáme.“ Z jiných formulací pana předsedy Gazdíka (v tomto i v jiných rozhovorech k témuž tématu) je totiž zcela evidentní, že moc dobře ví, co „vévéčka“ chtějí, jen to s ohledem na křehkost poslepované koalice nechce říct na plná ústa.

A pak je tu onen nešťastný termín „běžný člověk“. Svého času si tuzemská média a potažmo i veřejnost smlsla na Jiřím Paroubkovi, když argumentoval „obyčejnými lidmi“. Ale že by dělítko mezi levicí a pravicí spočívalo v tom, že levici jde o blaho „obyčejných lidí“, zatímco pravici a některým starostům o „běžného člověka“ jako individualitu? Nepochybně nikoliv, a ať se to někomu líbí nebo ne, každý jsme něčím jedinečný, dokonce i ten „nejobyčejnější a nejběžnější“ z nás.

Takové vyjadřování, jež by se z pohledu jazykových puristů dalo označit za neobratnost, je daní za zobecňování a zjednodušování, s nímž politici, jakož i média, musejí pracovat, aby byli srozumitelní i většině, které bylo shůry naděleno zůstat statisticky pod vrcholem Gaussovy křivky.

Ovšem vypustit z úst, že něčemu rozumím třikrát víc než běžný/obyčejný člověk, už může být vnímáno jako poměrně exaktní porovnání přirovnání politické elity s voličskou základnou. A to lze považovat minimálně za poměrně nešťastné. Od tohoto prvočísla by se totiž daly odvíjet i další konstrukce: Politik by měl mít maximálně třikrát vyšší mzdu, než je celorepublikový průměr, měl by mít trojnásobně delší pracovní dobu, jeho slovní zásoba by měla být oproti běžné populaci trojnásobná, měl by na sex myslet třikrát méně, než obyčejní lidé atd. Zní Vám to jako nesmysl? Samozřejmě, že to je nesmysl, stejně jako bylo od pana Gazdíka nesmyslné trojnásobkem porovnávat sebe sama s běžným člověkem.

Ale myslím, že jsem dekódoval, kde se ta trojková obsese u předsedy Gazdíka vzala:

  • Podporuje tříčlennou vládní koalici,
  • Za „topku“ je členem tříčlenného týmu tvořícího K9,
  • Nedávno byl opět zvolen do čela Starostů, nově ovšem na tři roky,
  • Návrh na řešení církevního majetku označil onehdy za posun, který tady poslední tři roky nebyl,
  • Premiér mu osobně podal ruku na to, že rozdíl mezi velkými městy a malými obcemi nebude v případě rozpočtového určení daní více než trojnásobný,
  • Současné obstrukce opozice v parlamentu jsou maximálně tříhodinové,
  • Zkušenost z minulého volebního období říká, že opozice dělá maximálně tříměsíční obstrukce vedoucí k pádu vlády,
  • Když Gazdík vyjmenovává skandály „véčkařů“, používá tři jména: Babák, Bárta a Chaloupka…

Ať je to jakkoliv, jisté je to, že pan Gazdík, během několika dnů (nechtějte, abych napsal, že tří) prošel prudkým vývojem k exaktnosti zmíněného trojnásobku. Ještě 6. června totiž v rozhovoru pro Rádio Česko říkal, že se necítí být „odborníkem na všecko, nejkrásnějším, nejchytřejším a nejvzdělanějším“, a že ho to, jak funguje koalice, „znechucuje mnohem víc než vás“.

V nejnovějším rozhovoru pro Hospodářské noviny mne však zaujala ještě jedna věc, a sice Gazdíkova ilustrativní historka z vojny. Když se ptal, proč musí mít při běhu lesem v plné polní papuče a holení, tak mu vždycky říkali: „Gazdík, držte hubu, jste na vojně, nehledejte v tom logiku.“ I běžnému člověku je jasné, že když se z plné polní vyndají papuče a holení, nebude to již plná polní. Pokud bych měl výše uvedený výrok parafrázovat, napsal bych opět to, co stojí v titulku: „Gazdík, jste v politice, nehledejte v ní logiku.“