Diplomová práce jako zbraň a koště před vlastním prahem

Chcete-li nějakého politika znevěrohodnit před veřejností, je relativně nejjednodušší jít na to prostřednictvím jeho vzdělání – a přiznejme si, že boom různých privátních vzdělávacích institucí, které mnohdy i za nestandardně krátkou dobu nadělují standardní akademické tituly, tomu může v některých případech výrazně nahrávat.

Ano, „šťourat“ se ve vysokoškolském vzdělání nějaké osoby, může mít své hluboké opodstatnění tam, kde existovaly či existují pochybnosti o délce studia, či kvalitě dané vzdělávací instituce (například vzdálené univerzity situované v zapadlých slovenských vesničkách). Ale používat absolventské práce jako univerzální šablonu, pokud chcete nějakého politika veřejně zdiskreditovat, je poněkud mimo okruh toho, čím by se měl novinář ve své každodenní práci zabývat. I když si mohu myslet, že je to poněkud mimo okruh toho, co se nazývá „veřejným zájmem“, nelze ignorovat, že zjišťovat vzdělání politiků se pro tuzemská média stalo trendem.

Neustále slýcháme názor (a je bezpochyby možné s ním v obecné rovině souhlasit), že veřejnost má právo vědět o veřejných činitelích vše. Co ale víme o novinářích? Co víme o lidech, kteří dennodenně interpretují socio-politickou realitu a významně tak (spolu)utvářejí náš názor na ni? Věru toho mnoho není. Jen se třeba podívejte, kolik článků v novinách je podepsáno pouze zkratkou autora. Mnohdy je možné zkratky dešifrovat (například na idnes.cz stačí na zkratku kliknout a objeví se vizitka autora), jindy se zkratky nedopátráte vůbec. Můžete se svým požadavkem zavolat nebo napsat do příslušné redakce, ale pak týdny čekáte, zda Vám na něj vůbec někdo odpoví… Také se můžete zkusit podívat na informace, které o sobě novináři zveřejňují přímo v rámci médií, v nichž působí. Ne, žádnou informační smršť rozhodně nečekejte, žádné veřejné svlékání donaha se nekoná.

Pokud máme právo vědět vše nejen o majetkových poměrech politiků, ale také o jejich vzdělání, neměli bychom disponovat stejným právem i vůči novinářům? Jaké vzdělání mají novináři píšící o vzdělání našich politiků? Jak kvalitní jsou jejich magisterské, diplomové či rigorózní práce? Nelze vyloučit, že i tyto absolventské práce vykazují řadu fatálních nedostatků od metodologické stránky věci, přes použitou bibliografii a množství citací, až k chybně zaznamenanému poznámkovému aparátu. Je pravděpodobné, že i v jejich pracích se vyskytují hrubky a překlepy, které unikly bystrému oku oponenta, podobně jako i dnes unikají korektorům jejich nynější překlepy a hrubky. Dost možná, že by nad diplomkou kdekterého novináře slovutní profesoři také kroutili hlavou, jak je možné, že byla vůbec kdy připuštěna k obhajobě, nemluvě o tom, že tou obhajobou vůbec prošla.

Co když ti, kteří píší o akademických prohřešcích našich politiků, mají sami na triku daleko větší studijní maléry? Problém je, že to se těžko někdo dozví. Málokdo má totiž čas a energii po takových věcech pátrat na rozdíl od novinářů, kteří jsou za takové věci placeni… Nikdo nezpochybňuje, že politici jsou ti, kteří rozhodují, a měli by proto podléhat veřejné kontrole. Jenže novináři o těchto rozhodnutích informují veřejnost – a to je obrovská moc, který by měla být v symbióze s ještě větší odpovědností. Ne vždy tomu tak bohužel je. A prvním krůčkem k uvědomění si této odpovědnosti je použít koště před vlastním prahem.